Všichni se jednou proměníme v prach. | iamdeadalready.blog.cz

Básníkův sen - stará povídka

17. února 2017 v 21:30 | Donald Black
Prostě cenim ženu, co není jenom krásná,
bez závislosti na materialismu, mysl jasná,
nekopíruje ty tupý, chodící lži z televize,
ženu, co vyrazí ti dech, má svoje vize,
je nezávislá a nedělá čárky kolika dala,
ženu, co má svět stejně jako já ráda,
vim, že jednou budeš moje, bude to fajn,
kde jsi teď - nemam ani šajn,
ale když vydržíš, přijdu si pro tebe,
lehnem do trávy, zraky do nebe,
budem bloudit spolu, hodně smát se,
vim, že s tebou nebudu už zrádce,
spolu zestárnem, bude to život skvělej,
kdybys tohle četla - dej mi vědět.


Byl to den, jako každej druhej. Seděl jsem doma, civěl jsem do blba, poslouchal jazz, rock'n'roll, pil jsem bílý víno, pivo, takhle jsem zaháněl ty stavy. Stavy deprese, úzkosti, samoty, pocity méněcennosti. Kouřil jsem při tom jednu za druhou a myslel na starý časy, kdy mi bylo fajn, to už je kurva dávno. Padla první flaška bílýho Savignonu a bylo i o něco líp, začínaly mi hlavou proudit myšlenky, který byly celkem častý - najdi si babu, vole. Což o to, já bych si ji našel, ale bojim se odmítnutí, bojim se toho, že nebudu dost dobrej, že budu moc hodnej, nebo moc zmrd. Bojim se zlomenýho srdce, dlouho jsem se z něčeho takovýho dostával, byl jsem zamilovanej až po uši a potom to prostě přišlo, odkopla mě, a to jsem ji dal svoje srdce. Vzal jsem si ho teda zpátky, sice pořádně rozervaný, ale čas jakoby mi ty rány aspoň částečně zahojil. Měl jsem obrovský srdce, zjizvený, ale pořád tlouklo, za to musim bejt rád. Já teď vim, že kdybych si nějakou našel, oddal bych se ji, pečoval bych o ni, jak o princeznu, jak o květinu, denně bych ji zaléval, hnojil, hladil, dal bych ji dostatek vzduchu, světla a lásky. Prostě si tu sedim a řikám si - ''jo, byl bych dobrej, určitě, ale co když by si toho nevážila?'' Říkali mi ''nehledej, přijde to samo''. Jenže ono samo nic nepřichází a já zoufale hledám, když koukám na nebe a padá hvězda, zkoušim si přát, abych našel tu svou růži, svoji Rose, jako Jack z Titanicu (mimochodem je to trochu teplý, ale co). Doopravdy asi potřebuju někoho, kdo by mě měl rád. S těmahle slovama jsem do sebe kopnul další skleničky vína a po chvíli mi začal drnčet telefon. Zvednul jsem ho a potichu jsem řekl ''Jo, Dom. Kdo volá?''
''Tady Jane, můžu se stavit, Dome?'' ''Jasně.'' Prásknul jsem s telefonem a šel jsem si zapálit další cigaretu. Všude byl kouř a já zapomněl, že se má Jane zastavit, takže jsem v klidu usnul s cigárem v levý ruce. Probudilo mě klepání na dveře, no bylo to spíš bušení. ''Ahoj, tak jsem tady.'' stála ve dveřích a já žasnul nad její krásou, div jsem si neposlintal tílko. ''Čau, pojď dál.'' vešla dovnitř, pomohl jsem ji s kabátem a pověsil jsem ho na háček v předsíni.
''Dáš si víno, nebo pivo, nebo vodu?''
''Vodu, dík.'' seděla na gauči a hrabala se ve věcech, co jsem napsal.

''Ne, to nemužeš, nekoukej na to!''
''Proč ne? Píšeš krásně, už jako tenkrát.'' řekla a dál si prohlížela moji špatnou poezii.

''To neni pro tvý oči, je to jen soukromá sbírka, nech to.'' řekl jsem a vyrval jsem ji ten papír z ruky.

''Dobrá tedy.'' řekla a vzala si ode mě skleničku vody.

''Co že sis na mě vzpomněla?''
''Neměla jsem co dělat a chtěla jsem si pokecat s někým fajn, víš.'' řekla a pousmála se.

Jane byla malinkatá, roztomilá, sofistikovaná tmavovláska, která vyrazila dech nejednomu chlapovi. Byla top class, luxusní třída, prostě strop, každej chlap by ji chtěl a ona teď přišla za mnou. Za mnou, vole! Já jsem fajn? To těžko. Já jsem jenom tlustej alkoholik se špatnou prací, bez prachů a bez vizí. Jsem nikdo. Do někoho takovýho by přece nešla, to ani omylem, ztrácel jsem naději, že bych ji náhodou mohl sbalit. Píčovina. Nesmysl.
Mluvili jsme spolu asi o tisíci věcech, fakt se mi líbilo, jak se mnou mluvila, přišlo mi, že má podobný názory, což bylo dost nečekaný, dlouho jsem ji neviděl, změnila se. Vypadá teď na super ženskou. Poslouchal jsem ji hrozně rád, i když jsem byl mírně opilej, docela jsme si rozuměli. Pak jsem se zeptal, jestli má přítele. Neměla. Jak je to možný, chytrá, milá, sofistikovaná, pohledná a nemá chlapa? Uf, kam tenhle svět spěje. Pochopim, že někdo jako já je o samotě, ale ona? To je hloupost. Nalil jsem ji skleničku vína a nakousli jsme trochu ožehavější témata, otevírala se mi a já do toho spad. Začal jsem věřit, že mám třeba šanci, že se ji líbim. Byl jsem dost naivní. Musel jsem si z toho zapálit dvě cigarety za sebou, abych se uklidnil. Už bylo dost hodin a Jane odešla domů. Popravdě jsem vůbec nemyslel na to, že bych ji ošukal. Spíš jsem myslel na to, že ji vezmu někam ven.
Další den se mi ozvala jako první a zeptala se, jestli nepůjdu s ní a s jejím psem na procházku do parku. Souhlasil jsem a těšil jsem se na další setkání s ní. Došli jsme do parku a seděli jsme snad tři hodiny na lavičce s výhledem na město. Klábosili jsme snad o všem. Řekla mi, že četla moje zápisky, když jsem byl na hajzlu. ''Píšeš krásně, ráda to čtu. Akorát nechápu, že jsi tak smutný, Dome.'' Nemohla mě chápat. Když jsem se ani já nechápal. Co jsem ji na to měl říct. Dostal jsem ze sebe jen ''Hm.'' Měla krásný nohy, pánové, měla ty nejhezčí nohy, co jsem kdy viděl. A ten kulaťoučkej zadek v těch džínsách, to byla poezie. Čuměl jsem na ni vždycky, když o tom nevěděla a v duchu jsem si řikal, jak bych se o někoho takovýho staral, měl ho rád a vůbec. Blížila se noc, dal jsem ji pusu na tvář (musel jsem se asi hodinu přemlouvat) a ona se usmála a rozloučila se.
Další dny byly podobný. Chodili jsme po parcích, byli jsme na drinku v baru, u mě doma, koukali jsme společně na hvězdy, komentovali jsme okolí a já si začal myslet, že z toho něco bude. Následující den mě vyvedla těžce z omylu, když se mě začla vyptávat, co my chlapi vlastně od ženskejch chceme. Trochu jsem tušil, že někoho chce, jsem to já, nebo někdo další?
Byl to samozřejmě někdo další. ''Jsi super kámoš, víš to?'' to byla ta věta, kterou jsem po tom všem nechtěl slyšet. Prostě ne, kurva. Zase, znova, byl jsem zamilovanej, byl jsem odkoplej, zničenej.
Skončilo to rozloučením a já šel rovnou do baru, vypil jsem asi dvacet panáků, pár piv, dal jsem si s někym trávu a skončil jsem neznámo kde, válel jsem se v devět ráno u popelnic, bez peněženky, bez telefonu, poblitej, s monoklem a ze všeho nejvíc mě sralo, že mě poslala do hajzlu ta, o níž bych si to nemyslel. Myslel jsem, že to cítíme oba stejně. Necítili. Zase jsem skončil ve sračkách, ze kterejch jsem se dostával asi měsíc. Chlastal jsem, blil jsem, obtáh jsem asi dvanáct štětek, z toho dvě černý, pořezal jsem si žíly, chtěl jsem skočit ze skály, brečel jsem, brečel jsem bez přestávky snad tejden. Nešlo to zastavit. Ta děvka! Zlomila mi srdce a pak ho ještě pošlapala. Potkal jsem ji. S někym dalším. Vedli se za ruce a oba se chechtali. ''Ahoj, Dome, jak to vypadáš?'' pronesla a já jsem se sebral a prostě jsem utek. Utek jsem domů a slaná voda mi kapala z očí, zalila zem, gauč, postel. Přišla mi od ní taková ta klasická zpráva, jestli je všechno v pořádku, že se omlouvá, jestli jsem si myslel, že z toho něco bude, nebude. Byl jsem naivní. Naivní čůrák, co byl zase sám. Napsal jsem o ní pár řádků, ožralej:


Potkáme se jednou
Já to vím
Až naše pohledy se střetnou
Už tě nepustím
Potkáme se jednou
Já to vím
Až naše stíny se protnou
V jeden stín
Na chvíli bylas pro mě vším
Takhle já to cítím, i když nemůžu tě mít.

- rok stará povídka

váš Donald Black.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terfinne Terfinne | Web | 18. února 2017 v 0:40 | Reagovat

Líbí se mi tvůj styl psaní, je to takové velice pochmurné, ale opravdu čtivé.... Akorát ten konec na mě působil tak docela skoro až agresivně (neříkám, že je to špatně). Velice emotivní povídka , ale je to pěkné, na psaní máš určitě talent... ;) :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama