Všichni se jednou proměníme v prach. | iamdeadalready.blog.cz

Život...

22. února 2017 v 21:12 | Donald Black
 

Chci umřít

20. února 2017 v 1:43 | Donald Black
Chci se vypařit a chci, aby nikdo nevěděl, že jsem existoval.
Cítím prázdno a nechci už dál okrádat jiné o kyslík.
Chci zmizet jinam. Tam, kde bude mi konečně dobře.
Vždyť tu nic nemám. Ani nikoho. Stejně je to moje vina.
Hodně lidí jsem zklamal, hodně lidem jsem ublížil, proto nechci dál dýchat.
Nechte mě umřít, radostně si létat nicotou a temnotou.
Nechte mě jít.

Krásní lidé

19. února 2017 v 18:03 | Donald Black
 


Barevnej svět

18. února 2017 v 20:15 | Donald Black
na úřadu lásky
mají zase zavřeno
hledal jsem střípky
lásky
dostal jsem červenou
přes dno lahve
vidím svět tak světle
ani na okamžik
nesundám brejle
růžový
ani v noci
musím totiž
schovat svoje oči
nejpřísnější rozhodčí
co soudí okamžiky
pocity a skrz ně
vnímám svět
jednou černě
potom ještě víc
tak neboj se mi říct
že jsem hlupák
a snílek
naivní myslitel
co myslel si
že změní svět
vždyť bytí bolí
dává mi přes záda
holí
je to utrpení
konstantní
tak kdo
kdo mě zachrání?

Vrakoviště

18. února 2017 v 19:57 | Donald Black
na vrakovišti lásky
hledám náhradní díly
hledám srdce
co je zlomené
hledám mozek
ve kterém je smutek
hledám vílu
co mi dá sílu
mají zavřeno
napořád
díly prý dávno nejsou
tak aspoň budu si něco přát
s padající hvězdou
až zas půjdu nocí
městem, co spí
lidi spí
psi spí
jen já nikdy nespím
asi je to tím
že ve tmě cítím se líp

Krásná lež

18. února 2017 v 19:19 | Donald Black

V co mám věřit?

18. února 2017 v 18:45 | Donald Black
jak mám věřit dospělému
když lže svým dětem
pohledu ženy nesmělému
když spala s celým světem

snad novináři, co píše článek
televizi, co nutí lidem sračky
věříte jim to? já ne
škoda, že už nevěřím ve sny

mám věřit šéfovi
nebo jeho firemnímu kabátu
mám věřit psovi
nebo ho nakrájet do salátu

jsem asi dítě, když sním
vidím lepší svět
kde nikdo není míň
proto ukryju ho do vět

to totiž ještě udělat smím

Ona?

18. února 2017 v 18:08 | Donald Black
na stole prázdná lahev vína
klíče
cigára
odřenej gauč od souložení
prázdná postel
snění
že na světě
druhá jako ty prostě neni
tak jsem ji poslal
dopis
potom
co jsem ji poslal
do hajzlu
stálo tam asi
že miluju její
zadek
vlasy
dlouhý řasy
nehty, co mi zarývala do zad
nohy dlouhý
a tu spoustu touhy
co je v ní
láska?
byl jsem naivní
byla tu, použila
toaletu i mě
zmizela neznámo kam
možná proto
že jsem ji nechal
zmizet
sám

Hrana - stará ''báseň''

17. února 2017 v 22:00 | Donald Black

Básníkův sen - stará povídka

17. února 2017 v 21:30 | Donald Black
Prostě cenim ženu, co není jenom krásná,
bez závislosti na materialismu, mysl jasná,
nekopíruje ty tupý, chodící lži z televize,
ženu, co vyrazí ti dech, má svoje vize,
je nezávislá a nedělá čárky kolika dala,
ženu, co má svět stejně jako já ráda,
vim, že jednou budeš moje, bude to fajn,
kde jsi teď - nemam ani šajn,
ale když vydržíš, přijdu si pro tebe,
lehnem do trávy, zraky do nebe,
budem bloudit spolu, hodně smát se,
vim, že s tebou nebudu už zrádce,
spolu zestárnem, bude to život skvělej,
kdybys tohle četla - dej mi vědět.


Byl to den, jako každej druhej. Seděl jsem doma, civěl jsem do blba, poslouchal jazz, rock'n'roll, pil jsem bílý víno, pivo, takhle jsem zaháněl ty stavy. Stavy deprese, úzkosti, samoty, pocity méněcennosti. Kouřil jsem při tom jednu za druhou a myslel na starý časy, kdy mi bylo fajn, to už je kurva dávno. Padla první flaška bílýho Savignonu a bylo i o něco líp, začínaly mi hlavou proudit myšlenky, který byly celkem častý - najdi si babu, vole. Což o to, já bych si ji našel, ale bojim se odmítnutí, bojim se toho, že nebudu dost dobrej, že budu moc hodnej, nebo moc zmrd. Bojim se zlomenýho srdce, dlouho jsem se z něčeho takovýho dostával, byl jsem zamilovanej až po uši a potom to prostě přišlo, odkopla mě, a to jsem ji dal svoje srdce. Vzal jsem si ho teda zpátky, sice pořádně rozervaný, ale čas jakoby mi ty rány aspoň částečně zahojil. Měl jsem obrovský srdce, zjizvený, ale pořád tlouklo, za to musim bejt rád. Já teď vim, že kdybych si nějakou našel, oddal bych se ji, pečoval bych o ni, jak o princeznu, jak o květinu, denně bych ji zaléval, hnojil, hladil, dal bych ji dostatek vzduchu, světla a lásky. Prostě si tu sedim a řikám si - ''jo, byl bych dobrej, určitě, ale co když by si toho nevážila?'' Říkali mi ''nehledej, přijde to samo''. Jenže ono samo nic nepřichází a já zoufale hledám, když koukám na nebe a padá hvězda, zkoušim si přát, abych našel tu svou růži, svoji Rose, jako Jack z Titanicu (mimochodem je to trochu teplý, ale co). Doopravdy asi potřebuju někoho, kdo by mě měl rád. S těmahle slovama jsem do sebe kopnul další skleničky vína a po chvíli mi začal drnčet telefon. Zvednul jsem ho a potichu jsem řekl ''Jo, Dom. Kdo volá?''
''Tady Jane, můžu se stavit, Dome?'' ''Jasně.'' Prásknul jsem s telefonem a šel jsem si zapálit další cigaretu. Všude byl kouř a já zapomněl, že se má Jane zastavit, takže jsem v klidu usnul s cigárem v levý ruce. Probudilo mě klepání na dveře, no bylo to spíš bušení. ''Ahoj, tak jsem tady.'' stála ve dveřích a já žasnul nad její krásou, div jsem si neposlintal tílko. ''Čau, pojď dál.'' vešla dovnitř, pomohl jsem ji s kabátem a pověsil jsem ho na háček v předsíni.
''Dáš si víno, nebo pivo, nebo vodu?''
''Vodu, dík.'' seděla na gauči a hrabala se ve věcech, co jsem napsal.

''Ne, to nemužeš, nekoukej na to!''
''Proč ne? Píšeš krásně, už jako tenkrát.'' řekla a dál si prohlížela moji špatnou poezii.

''To neni pro tvý oči, je to jen soukromá sbírka, nech to.'' řekl jsem a vyrval jsem ji ten papír z ruky.

''Dobrá tedy.'' řekla a vzala si ode mě skleničku vody.

''Co že sis na mě vzpomněla?''
''Neměla jsem co dělat a chtěla jsem si pokecat s někým fajn, víš.'' řekla a pousmála se.

Jane byla malinkatá, roztomilá, sofistikovaná tmavovláska, která vyrazila dech nejednomu chlapovi. Byla top class, luxusní třída, prostě strop, každej chlap by ji chtěl a ona teď přišla za mnou. Za mnou, vole! Já jsem fajn? To těžko. Já jsem jenom tlustej alkoholik se špatnou prací, bez prachů a bez vizí. Jsem nikdo. Do někoho takovýho by přece nešla, to ani omylem, ztrácel jsem naději, že bych ji náhodou mohl sbalit. Píčovina. Nesmysl.
Mluvili jsme spolu asi o tisíci věcech, fakt se mi líbilo, jak se mnou mluvila, přišlo mi, že má podobný názory, což bylo dost nečekaný, dlouho jsem ji neviděl, změnila se. Vypadá teď na super ženskou. Poslouchal jsem ji hrozně rád, i když jsem byl mírně opilej, docela jsme si rozuměli. Pak jsem se zeptal, jestli má přítele. Neměla. Jak je to možný, chytrá, milá, sofistikovaná, pohledná a nemá chlapa? Uf, kam tenhle svět spěje. Pochopim, že někdo jako já je o samotě, ale ona? To je hloupost. Nalil jsem ji skleničku vína a nakousli jsme trochu ožehavější témata, otevírala se mi a já do toho spad. Začal jsem věřit, že mám třeba šanci, že se ji líbim. Byl jsem dost naivní. Musel jsem si z toho zapálit dvě cigarety za sebou, abych se uklidnil. Už bylo dost hodin a Jane odešla domů. Popravdě jsem vůbec nemyslel na to, že bych ji ošukal. Spíš jsem myslel na to, že ji vezmu někam ven.
Další den se mi ozvala jako první a zeptala se, jestli nepůjdu s ní a s jejím psem na procházku do parku. Souhlasil jsem a těšil jsem se na další setkání s ní. Došli jsme do parku a seděli jsme snad tři hodiny na lavičce s výhledem na město. Klábosili jsme snad o všem. Řekla mi, že četla moje zápisky, když jsem byl na hajzlu. ''Píšeš krásně, ráda to čtu. Akorát nechápu, že jsi tak smutný, Dome.'' Nemohla mě chápat. Když jsem se ani já nechápal. Co jsem ji na to měl říct. Dostal jsem ze sebe jen ''Hm.'' Měla krásný nohy, pánové, měla ty nejhezčí nohy, co jsem kdy viděl. A ten kulaťoučkej zadek v těch džínsách, to byla poezie. Čuměl jsem na ni vždycky, když o tom nevěděla a v duchu jsem si řikal, jak bych se o někoho takovýho staral, měl ho rád a vůbec. Blížila se noc, dal jsem ji pusu na tvář (musel jsem se asi hodinu přemlouvat) a ona se usmála a rozloučila se.
Další dny byly podobný. Chodili jsme po parcích, byli jsme na drinku v baru, u mě doma, koukali jsme společně na hvězdy, komentovali jsme okolí a já si začal myslet, že z toho něco bude. Následující den mě vyvedla těžce z omylu, když se mě začla vyptávat, co my chlapi vlastně od ženskejch chceme. Trochu jsem tušil, že někoho chce, jsem to já, nebo někdo další?
Byl to samozřejmě někdo další. ''Jsi super kámoš, víš to?'' to byla ta věta, kterou jsem po tom všem nechtěl slyšet. Prostě ne, kurva. Zase, znova, byl jsem zamilovanej, byl jsem odkoplej, zničenej.
Skončilo to rozloučením a já šel rovnou do baru, vypil jsem asi dvacet panáků, pár piv, dal jsem si s někym trávu a skončil jsem neznámo kde, válel jsem se v devět ráno u popelnic, bez peněženky, bez telefonu, poblitej, s monoklem a ze všeho nejvíc mě sralo, že mě poslala do hajzlu ta, o níž bych si to nemyslel. Myslel jsem, že to cítíme oba stejně. Necítili. Zase jsem skončil ve sračkách, ze kterejch jsem se dostával asi měsíc. Chlastal jsem, blil jsem, obtáh jsem asi dvanáct štětek, z toho dvě černý, pořezal jsem si žíly, chtěl jsem skočit ze skály, brečel jsem, brečel jsem bez přestávky snad tejden. Nešlo to zastavit. Ta děvka! Zlomila mi srdce a pak ho ještě pošlapala. Potkal jsem ji. S někym dalším. Vedli se za ruce a oba se chechtali. ''Ahoj, Dome, jak to vypadáš?'' pronesla a já jsem se sebral a prostě jsem utek. Utek jsem domů a slaná voda mi kapala z očí, zalila zem, gauč, postel. Přišla mi od ní taková ta klasická zpráva, jestli je všechno v pořádku, že se omlouvá, jestli jsem si myslel, že z toho něco bude, nebude. Byl jsem naivní. Naivní čůrák, co byl zase sám. Napsal jsem o ní pár řádků, ožralej:


Potkáme se jednou
Já to vím
Až naše pohledy se střetnou
Už tě nepustím
Potkáme se jednou
Já to vím
Až naše stíny se protnou
V jeden stín
Na chvíli bylas pro mě vším
Takhle já to cítím, i když nemůžu tě mít.

- rok stará povídka

váš Donald Black.

Charles Bukowski o samotě

17. února 2017 v 21:05 | Donald Black
Doufám, že všichni umíte alespoň trochu anglicky. Tohle je skvělý.
Charles je pro mě Bůh.

Vánoční - stará povídka

17. února 2017 v 21:00 | Donald Black
Poslední roky jsem byl sám na Vánoce, všude venku jsem sledoval ty davy těch tupců, co je tenhle svátek tolik bere, to vynucený štěstí, dárečky, láska, štěstí, půjčky, nadržený dětičky, svícny, cukroví, chlast, deprese, Santa Claus na balkoně, Santa Claus na ploše počítače, Santa Claus v nákupním centru, Santa Claus na triku, Santa Claus na hajzlu, Santa Claus všude. Abych řekl pravdu, každým rokem mě Vánoce sraly víc a víc, asi proto, že jsem byl sám a pokaždý jsem skončil buď někde v baru, v klubu, nebo prostě doma s flaškou a úplně na kaši. Vánoční klasika - ožrat se, abych nevěděl o světě, o svých trápeních a všech píčovinách, který mě denně uváděly do depresí a sebevražednýho smýšlení.
Bylo ráno a já vstal docela rychle, až se mi zamotala hlava. Asi to bylo z minulýho dne, kdy jsem vysrknul láhev bílýho, asi šest, nebo sedm piv a nějaký cidery a k tomu jsem vyhulil krabičku a půl cigaret, no prostě klasický večery, kterejch jsem už za život stihnul několik. Myslel jsem na to, že dneska je ten den, kdy se moje deprese prohloubí úplně nejvíc a asi dojde i na slanou vodu z očí, protože budu zase vzpomínat na všechny krásný zážitky, na nešťastnou lásku, rodinu, přátele a tak. Klasicky jsem si k snídani zapálil cigaretu, kouř se linul místností a rozbíjel se o strop. Seděl jsem v křesle, noha přes nohu, díval jsem se na televizi, kde jako už tradičně vysílali nějaký pohádky a podobný radostný pořady, ze kterejch je mi každej rok špatně. Takový to vynucený štěstí, prostě to nesnášim, sere mě to. Docházely mi cigarety, tak jsem na sebe hodil triko, džíny, kabát a vyrazil jsem na benzínku pro dvě krabičky.
''Dvě krabičky zlatejch Máček, dík.''
''Deset dolarů, dvacet centů.''
''Díky. Nashle.''
''Přeju vám krásný Vánoce, pane.''
''Krásný budou, to určitě.'' řekl jsem a vypad jsem z tý benzínky.
(Bába prašivá, je nakažená tou Vánoční štěstěnou, píča.)
Došel jsem domů a chtěl jsem něco napsat, měl jsem chuť napsat nějakou báseň, zapálil jsem si cigaretu a psal o tom, jak jsou lidi úplně hloupý a žerou tohle Vánoční šílenství. Ta báseň byla uplně k hovnu, tak jsem o ni típnul cigáro a zahodil jsem ji. Chtěl jsem napsat další, třeba o lásce, o tom, jak mě bývalá odkopla, jak kus hadru, svině. Dopsal jsem ji a byla docela dobrá, tak jsem ji uložil do přihrádky, kam strkám takový ty podařenější básně. Drnčel telefon a já se na něj vysral, protože mi bylo jasný, že to bude někdo, kdo mi chce popřát krásný svátky, to určitě, nemam právě náladu na takový věci. Drnčel asi po dvacátý a mě to začlo srát, tak jsem ho vytrhnul ze zdířky. Tak, a je vystaráno, už mě nebudou štvát, bídáci. Dostal jsem chuť někam na chvíli vypadnout, protože venku chumelilo a já miluju zimu, takže jsem popad sluchátka, přehrávač, kabát a čepici a vypad jsem do tý sněhový pohádky. Všude samý páry, jaký já mam štěstí na zamilovaný párečky a jejich pusinky, úsměvy, červený tvářičky a tu lásečku, která jim vydrží ještě půl roku a pak se jeden, nebo druhej na toho dalšího vykašlou. Dojímalo mě to. Potkal jsem bezdomovce se psem, co seděl na zemi na na nějakejch hadrech a na kusu kartonu měl nápis, že přišel o všechno, kvůli manželce, která ho o to obrala. ''Svině.'' říkal jsem si a vytáhl jsem peněženku. ''Tu máš, dej si za to na mě drink, strejdo.'' hodil jsem mu dvacetidolarovku. ''Děkuju, pane, krásný Vánoce, ať vám Bůh žehná! Jste dobrej chlap.'' ''Na Boha seru, strejdo, Vánoce jsou na hovno, vlastně mě pěkně serou.'' řekl jsem a odcházel jsem, když v tom na mě zakřičel, abych se vrátil. ''Sedněte si ke mně, pane. Tady máte.'' podal mi lahev čehosi, co vypadalo jako whisky, ale smrdělo to, jak ředidlo. Napil jsem se, i když jsem se toho, přiznám se, dost bál. Ale co, žiju jenom jednou, každej den nechlastáš s bezďákem. ''Tady máte těch dvacet dolarů zpátky, kupte za to někomu dárek pod stromek, pane.'' ''Nech si to, strejdo, já bych to stejně prochlastal a prohulil.'' ''Jste dobrej chlap, proč se ničíte, tak mladej.'' ''Víš co, sere mě život, abych pravdu řek, serou mě ženský, sere mě práce, sere mě, že jsem tlustej a nemám nic, sere mě svět, sere mě Bůh, sere mě vlastně všechno.'' ''No tak, vždyť jste pohlednej a mladej, máte život před sebou, to já jsem v hajzlu, pane, nemám nikoho a nic, jen tady flašku, pár drobáků a psa, to je můj jedinej přítel.'' ''Budu muset jít, strejdo, krásný Vánoce vám oběma, hoši.'' řekl jsem a zmizel jsem domů. Zapálil jsem si cigaretu, koukal jsem z okna, jak sněží, byla to nádhera, já to fakt miloval, tohle počasí. Všude blikaly ty světýlka a svícny, stromy byly ozdobený taky. I psi měli blikací obojky, takovej kýč, chudáci. Povzdychl jsem si, jak by bylo hezký mít někoho u sebe, jen tak se celej den válet v posteli a nic nedělat, jen se mazlit a dělat takovýhle ty věci. No, jsem tu sám, mám ve spíži lahev dobrý whisky, tak to oslavim ve stylu.
Blížil se večer, už byla tma, pořád padal sníh, sněžilo fakt hustě, že pomalu nebylo vidět na okolní domy. Měl jsem náladu se jít někam zničit, ale nejdřív jsem si dal ještě pár skleniček whisky na dobrou náladu, která se nedostavila, naopak jsem byl ještě víc v hajzlu. Oblíkl jsem si kabát a vyrazil jsem do města. Bar u Freddyho, na hovno, Bar u krvavý Jane, hrozný, Bar, který neexistuje - to je vono! Vešel jsem dovnitř a bylo tam docela plno. To jsem nečekal, že existuje tolik ztracenejch existencí, co se v tuhle hodinu nalejvaj, no, byl jsem přesně, jako oni, ztracenej, zlomenej, sám. Sednul jsem si na bar a poručil jsem si jeden kýbl piva. Zíral jsem na televizi, kde právě běžely zprávy o tom, jak tenhle rok přibývá lidí, co si na dárky půjčují prachy a jaký bylo dneska šílenství v nákupních centrech, fuj, ty tlačenice, ještě, že nemusim kupovat dárky. Jediný, co jsem koupil, byla lahev whisky, kterou jsem obdaroval sám sebe. Ta televize mě pěkně nudila, tak jsem si zapálil cigaretu. Dělal jsem kouřový kolečka, jako puberťák, co chce zapůsobit na nějakou holku. V tom do mě někdo píchnul palcem.
''Nemáš oheň?'' byla to maličká bruneta, v červenejch šatech, který ji krásně zvýrazňovaly ty boží křivky, prsa, div ji nevypadly ven, byla fakt kus.

''Jasně, tady.'' připálil jsem ji cigaretu.

''Můžu si přisednout?'' řekla a já hned souhlasil.

''Co tu děláš, jakto, že nejsi s rodinou, nebo přáteli?''
''Dobrá otázka, to sedí, na někoho, kdo si tady teď vykuřuje.'' uchechtnul jsem se.

''Hele, ty, nejsi nějakej drzej, frajere?'' usmála se.

''Doma mě to nudilo, tak jsem vyrazil do města.'' řekl jsem.

''Tak to jsme na tom stejně, jak se jmenuješ?''

''Dom, těší mě, a ty jsi?''

''Kate.'' podala mi ruku.
Měla krásný snad všechno, nehty na rukou rudou barvou nalakovaný a dlouhý, fakt se mi líbily.
''Dáš si se mnou drink?'' navrhnul jsem.

''Jasně, vodku, prosím.''
Pili jsme a klábosili asi dvě hodiny, vykouřil jsem za tu dobu asi deset cigaret. Bavili jsme se o všemožnejch blbostech, ale strašně mě to bavilo, ne jako jindy, když jsem se bavil s nějakejma děvkama o píčovinách, byla fakt dobrá, chytrá. Dopil jsem asi čtvrtý pivo a řekl jsem ji, že bych ji rád vzal na procházku po městě. Souhlasila, tak jsme se sbalili a vyrazili vstříc zasněženým ulicím. Po asi dvou hodinách procházení se a tlachání mi řekla, že si docela rozumíme a že by mě ráda pozvala domů, ale že tam možná bude přítel, kterej se má vrátit z práce. Tohle zjištění, že je zadaná mě docela posralo, ale co jsem čekal, taková kost a sama? Jsem asi naivní. Byl jsem po tom chlastu docela nadrženej, měl jsem chuť z ní servat ty rudý šaty a pořádně ji nabodat.
''Chci tě, půjdem ke mě?''
''Mám jen chvilku, musím domů.''
Vyrazili jsme k jejímu vchodu, už se chtěla loučit, když jsem dostal geniální nápad - ohnu ji v tom vchodě! Souhlasila, že by jsme mohli dolů, pod přízemí. Sedli jsme si na schody a ona položila hlavu na moje rameno. Já jsem mezitím zajel rukou do jejich vlasů a přivoněl jsem si. Voněly krásně. Po chvilce jsme se začali líbat a postupně se dobývat našich pohlavních orgánů. Sála mě asi půl hodiny, já ji mezitím zezadu masíroval tu božskou broskvičku. Zvedla si šaty a nasedla si na mě, trvalo to asi pět minut a já se udělal. Potom jsem ji ohnul přes zábradlí, vykasal jsem ty šaty a dělal jsem ji to zezadu, asi patnáct minut. Pak jsem se ji udělal na ty šaty. V tom se na mě otočila a vlepila mi facku.

''Přítel mě zabije ty idiote!''

Nasunula si zpátky kalhotky a bylo už jen slyšet klapání podpatků o schody. Zmizela.
S ní zmizelo i moje štěstí z Vánoc. Šel jsem domů, trochu šťastnější, zároveň nasranej, že to takhle dopadlo. No co, aspoň mam vzpomínku, o Vánocích si takhle pěkně každej rok neštrejchneš.
Nakonec to nebyly až tak špatný Vánoce. Zapálil jsem si cigaretu a usnul jsem přitom v křesle.
Po tomhle večeru už jsme se s Katie nikdy neviděli, ale nikdy nezapomenu na Štědrej večer a Katie s její božskou prdelkou, děvka jedna!




- rok stará povídka

váš Donald Black.

Prohulenej sen - stará povídka

17. února 2017 v 20:23 | Donald Black
Bylo asi jedenáct, prostě podzimní noc, plná hvězd. Venku bylo příjemně, já se toulal ulicí po New Yorku a hledal inspiraci na psaní svý špatný poezie, měl jsem sluchátka nabodlý v uších, s sebou flašku drahý whisky. Bavilo mě se potácet ulicema a sledovat ty příběhy, co píše život. Šel jsem nějakou černou postranní uličkou, kopnul jsem do šutru, co ležel na zemi a ten se odrazil od chodníku a trefil boční dveře nějakýho vraku, co tam stál. Uchechtnul jsem se a najednou jsem cejtil takový divný mrazení v zádech.
Zvednul jsem hlavu, uviděl jsem ji. Byla jak anděl, nekecám. Musel to bejt anděl a seslalo ho samo nebe. Sundal jsem kapuci, zrovna mi hrál nějakej lovesong, no prostě bylo to, jak když se mi to zdá.
Nádherně voněla, byla zahalená do šály, která ji sahala až po pas, obličej jsem moc neviděl, ale vlasy ji vykukovaly z pod té šály a doopravdy je měla, jako anděl. Tohle musí bejt zkurvenej sen, blond kočka, co se toulá sama ulicí, stejně jako já. Nestačil jsem ji nic říct, jen jsem zíral, jak debil.
Když jsem ten večer došel domů, mrsknul jsem kabátem do předsíně, boty jsem si ani nezouval a hned jsem zapínal počítač, abych ji někde našel. Musí mít někde profil, ty sociální sítě jsou zatraceně dobrý na takovýhle stalkování. Napil jsem se whisky a hledal jak největší dement tu holku. Musel jsem ji najít. Kurva! Asi po dvou hodinách vytrvalýho hledání se dostavil výsledek a já byl šťastnej jak blecha. Mám jí! Já to věděl! A je sama! To je kurva gól, co?
Jmenovala se Laura, ty vole, to je jméno pro anděla. Laura. Dal jsem si flašku whisky do rtů jak dudlík a otočil ji dnem k nebi. Zapálil jsem si cigaretu a přemýšlel, co ji sakra mam jako napsat. Já, outsider, bez sebevědomí, s hnusnym ksichtem, bez budoucnosti, bez peněz, s debilní prací, no prostě moje šance byla tak nula celá nula nula nula jedna procent. Nevadí, napíšu ji. Ale co, kurva, co? Okay, tak jakože normálně. Napsal jsem ji pozdrav (jak největší loser a stalker) a jak se teda má.
Čekal jsem u tý obrazovky, jestli odepíše ještě dneska, ale neodepsala. Tak jsem dohulil krabičku cigaret a vychlastal zbytek tý pekelně hnusný skotský, pak jsem usnul na hajzlu, když jsem se byl vysrat. Vzbudil jsem se nahatej, pěkně mě bolela hlava, ale vstal jsem s příjemnym pocitem, že jsem našel tu holku, která mi na tý ulici dala hroznou ''facku''. Sednul jsem si k počítači, zapálil jsem si snídaňovou cigaretu a hned jsem zjišťoval, jestli mi ten anděl odepsal. Ty vole, gól, nemužu tomu uvěřit, že mě hned neposlala do hajzlu. Ona normálně odepsala a ještě se ptala, jestli jsme se někdy nepotkali. Potom jsme si psali ještě asi dvě hodiny, takový ty nezajímavý sračky, jako co dělá, co ji baví, co má ráda a podobný hovna. Vůbec mě to nezajímalo. U toho jsem vykouřil asi 15 cigaret a přišla ta chvíle, abych ji napsal, jestli by někam nezašla.
''Co děláš večer?''
''Zatím nemám nic v plánu, co ty?''
''No, myslel jsem, jestli bys nezašla někam na skleničku.''
''Dobře, kam chceš jít?''
''Viděl bych to na Charlieho bar, co ty na to?''
''Dobře, mám čas v osm, platí?''
''Skvěle, v osm u Charlieho.''

Slavil jsem jak malej parchant, co sbalil první šťabajznu, ještě teda nebylo vyhráno, ale schylovalo se k dobrýmu večeru, kdy nebudu sám, od tý doby, co mi bejvalá dala kopačky (protože jsem šukal jiný), tak jsem byl tak dvakrát s nějakou ženštinou a to už je to půl roku, co se na mě vysrala. No, prostě jsem byl šťastnej jak blecha. Těšil jsem se, že ji uvidim a tak jsem si na kuráž dal asi tři skleničky vína, než jsem šel do toho baru. Když jsem přišel k Charliemu, seděla tam. Zlatý vlasy, jak anděl, bílej svetr, úzký džíny.
''Tak jsi fakt přišel.''
''Jo, to se většinou dělá, ušklíbl jsem se.''
''No tak si ke mně sedni, ne?''

Ty vole, nemohl jsem tomu věřit, vona byla ještě krásnější, než jsem si prve myslel. To musí bejt sen. Sen. Měla na stole půl sklenky bílýho a já houknul na barmanku, ať mi sem pošle jeden kýbl pivka. Kecali jsme o různejch píčovinách asi tři hodiny, hrozně mě bavilo se jí koukat do očí, ztrácel jsem se v nich. Čokoládový lucerny. Ah. Měla fakt pěkný oči. Asi po pátym pivu jsem ji navrhnul, abysme šli do klubu, co je asi o blok dál. Souhlasila.

''Kouříš trávu?''
''Občas si s někym dám.''
''Mám tady docela fajn materiál.'' řekla a vytáhla růžový brko, docela masitý.
Podpálila to a já šlukoval jak největší král. Dobrej materiál, dalo mi to neskutečnou bombu a smáli jsme se oba, jak vypatlanci. Dohulili jsme ten joint a šli jsme do toho klubu. Byl poloprázdnej, ale dobře tam hráli. Všude samý světla a já se cejtil jak Alenka v říši divů, nechápal jsem, co se se mnou děje, prostě v jiný dimenzi, zhulenej jak krokodýl na LSD, slast. Sedli jsme si na červenej gauč, kterej byl volnej a objednali si drinky. Dal jsem si nečekaně whisky a ona něco míchanýho, už ani nevim, co to bylo, prostě ženský pití.
''Jsi docela fajn, Dome.'' vlepila mi jednu pusu na tvář a přitiskla se ke mně.
''Ty jsi ale víc fajn, Lauro.'' řekl jsem a obejmul jsem ji kolem ramen.
''Líbí se ti?'' ukázala mi podprsenku a já byl v extázi, měla tak úžasný prsa.
''Jako kdyby tě někdo vytesal, jakto, že je taková holka sama?''
''Bejvalej byl kretén, pořád mě mlátil a nadával mi.''

Kurva, jak někdo tomuhle pokladu mohl nadávat a mlátit ji, chtěl jsem toho sráče najít a dát mu pěkně po držce, svině. Tohle se prostě nedělá, zmrd. Seděli jsme blízko sebe a tulili se, trochu jsem se osmělil a rukou ji sjel níž, skoro na zadek, jí to vubec nevadilo, spíš naopak, začala mě hladit po stehně a mě se ten dole začal probouzet. Opili jsme se, ne, nebyli jsme opilí, ale ožralí jak duhy a nějak jsme oba ztratili zábrany. Vjel jsem ji rukou pod podprsenku a masíroval jsem ji ty nádherný, pevný kozičky. Ona mi mezitím masírovala toho dole a přitom na nás čuměl barman a dvě barmanky. Bylo nám to uplně u prdele a hráli jsme si dál, líbali jsme se snad do pěti do rána, když už tam nebyla ani noha. Potom jsme zašli do postranní uličky za ten klub a ona vytáhla dalšího jointa. Zhulili jsme se jak prase a já zase chvíli nechápal, co se děje, hlava se mi motala, stahovala se mi celá tvář. Líbali jsme se znova, smáli se jak blázni a tak nějak jsme zjistili, že jsme si podobní v ledasčem. Už svítalo a byla docela kosa, půjčil jsem ji bundu a dovedl jsem ji až před její byt. Ne, nebudu se ji ani ptát, jestli můžu nahoru, nebo jestli nepudem ke mně. Dneska ne. Bylo to tak krásný, že to nezkurvim hned první den, šli jsme spát, oba hezky do svejch postelí. Měl jsem v hlavě jenom ji. Kurva, furt jsem na ni myslel. Já se nesmim zamilovat! Láska je kurva a ženský jsou děvky. To prostě nejde. Další den jsme se viděli znova, chtěla doprovodit do nějakýho kosmetickýho salonu, tak jsem souhlasil, musel jsem ji vidět. Čekal jsem na ni na gauči v tom salonu, občas na mě mrkla a mě to tak hřálo, znal jsem tenhle pocit, ale já ho nechci. Nesmim. Nechci bejt zase ve sračkách. Vyšli jsme ze salonu a ona opět vytáhla jointa, krásně sbalenej, ne jako ty, co měli kluci. Zase jsem byl vysoko. Hodně vysoko. Připadal jsem si, jak když mi patří svět a byl jsem zamilovanej až po uši. Láska na první pohled. Laura byla skvělá, překrásná, boží. Já byl hnusnej a tlustej loser bez peněz. Jak je to možný, že se na mě hned nevysere? Nechápal jsem, ale vlastně mi to bylo jedno. Doprovodil jsem ji domů a šel k sobě, psát básně a povídky do časopisu. Celej večer jsem myslel jenom na ni, pořád, pořád, pořád. Zapálil jsem si cigáro, v tom mi přišla zpráva, jestli se nechci dneska ještě vidět. To beru. Vypad jsem z baráku a dojel k ní. Čekala u sebe před domem a byla snad pořád krásnější a krásnější, nechápal jsem. Navrhnul jsem, že ji vezmu na vyhlídku.

''Teď v noci? Blázne.'' usmála se.
''Uvidíš, bude se ti to líbit.''

Souhlasila a jeli jsme na vyhlídku, odkud je vidět celý město jak na dlani. Vystoupili jsme a kochali se tím výhledem, kterej nám poskytla ta vyhlídka. Kolem nikde nikdo, tak jsem vohulil rádio v autě na plno a dali jsme si jointa. Byli jsme tam asi do tří do rána a bylo to neskutečný, objímali jsme se, líbali, tancovali, zpívali a tlachali, byl jsem zamilovanej. Sakra.

''Jsi zlato, víš to?'' řekla a začla mě líbat.
''Ty jsi neskutečná, Lauro.''
Líbali jsme se a začlo neskutečně chcát, nám to ale vůbec nevadilo, byli jsme zmáčený jak vodníci, ale zamilovaní, to nás hřálo. Asi ve čtyři ráno jsme se byli projet městem, řvali jsme z okna, jak nám jsou ostatní u prdele, koukali jsme na sebe a usmívali se, jak blbečci, položila mi hlavu na rameno a já se cítil tak moc dobře, jako dlouho ne. Jeli jsme ke mě, už jsem to neřešil, bylo jasný, že bude chtít. Otevřeli jsme si lahev vína, vypili jsme ji a šli se společně vysprchovat. Měla boží tělo. Nádhera. Stál mi jako kůl, stan, prostě erekce jak prase. Byl jsem trochu zhulenej a ožralej, byla to extáze, když si s nim pohrávala a já si hrál s ní. Měla fakt úžasný prsa a ta štěrbinka byla jak z časopisu. Už ve sprše jsme se milovali. Nebylo to šukání. Bylo to milování, plný vášně. Voda nám stékala po tělech, byla vařící, všude byla pára, střídali jsme několik pozic, udělal jsem se asi čtyřikrát. Pak jsme se utřeli a šli si lehnout. Já byl unavenej jak kotě, takže jsme zalehli, mazlili se a usnuli jsme.
Když jsem se ráno probudil, bolela mě palice. V posteli jsem byl jen já. Žádná Laura. Rychle jsem vstal a šel se podivat, jestli mi nenechala dopis, nebo zprávu, ale nic takovýho nikde nebylo. V koupelně byly dva ručníky, ještě vlhký, na zemi a všude dost mokro. Sednul jsem si k počítači, jestli mi Laura nenechala zprávu, ale ve zprávách nebyla žádná Laura. Hledal jsem teda její profil, ale opět - žádná Laura. Zděsil jsem se a začala mi týct slaná voda z očí, tekla po tvářích a dopadala na stehna. Nevěřil jsem tomu, že by se mi to celý jen zdálo? To nemůže bejt kurva pravda.
Ale pravda to byla. Bohužel. Byl to jen zkurveně krásnej sen, tak krásnej, až jsem mu propad a věřil jsem, že to byla ta nejkrásnější realita ze všech realit. Zapálil jsem si cigaretu a šel jsem nasranej do práce.


- tuto ''povídku'' jsem napsal cca. před rokem,

váš Donald Black

Paulie Garand býval poetou

17. února 2017 v 20:21 | Donald Black

Bývaly doby, kdy jsem se v jeho písničkách pokaždé našel. Z tohohle cítím takovou atmosféru, jakou vnímám často.
Je to ulice, déšť, šediví a nudní lidé, kteří jdou neznámo kam, z bodu A do bodu B, navzájem se neznají, avšak jedno je spojuje - když nemají kapuci, nebo deštník - déšť jim ve tvářích kouzlí štěstí.

Nejdůležitější orgán je mozek

17. února 2017 v 19:44 | Donald Black
Nejdůležitější je přece mozek! Co tu vůbec lze řešit?
Mozek, mozek, mozek. Když někdo nemá mozek - je prostě v hajzlu, a takových lidí je víc, než dost. Tomu ver!
Potkáváš se, bavíš se s nimi. Skvělý, má srdce, ale když němá mozek? Oh my Gosh!
Navíc bez mozku nemůžeme existovat, on totiž řídí vše.
Takže otázka je stručně a jasně zodpovězena a tímto bych uzavřel toto téma.

Zde přidávám jedno video; co můžete bez mozku:


Může mít psychopat vztah?

17. února 2017 v 19:35 | Donald Black
Může mít psychopat vztah, jakože vážný vztah?
No, já vám nevím. Podle mě asi ne.
Povím vám proč.

Měl jsem čtyřletý vztah a ze dne na den mi přeskočilo a všechno jsem ukončil. Teď - po dvou letech - se na to koukám trochu jinak. Tehdy zvítězila moje stinná stránka, kterou je Donald Black. A Donald Black rád dělá ukvapená a nečekaná rozhodnutí. Tehdy to odnesl celkem pěkný vztah. Miloval jsem ji.

Ale teď už pravděpodobně nejsem schopen milovat. I když mám uvnitř sebe spoustu lásky, nemůžu jí nikomu dát - akorát bych zranil další duši, a to nechci. Takže budu asi do konce života sám. Jen já, cigareta, víno a muzika. Někdy poezie.
Nedělám si falešné naděje, že by se našla jedna, která by v dnešním 'money-hungry' světě podlehla psychopatovi, jako jsem já a třeba by ho omylem milovala. Nebo aspoň jeho ego. Mě by nemohla milovat - jsem kluk bez budoucnosti, uvnitř je malé děcko, které neví, co chce a je mu všechno jedno. Navíc nemám nic. Takže budu asi sám.
Chtěl bych napsat krátkou báseň, ale nevím, jestli to zvládnu.

Tady možná bude:


Nahota a samota

Nahá duše pluje tiše tmou,
chtěla by najít růži - růži svou,
zmatená, ztracená, ztrácí se,
spokojenost hledá jedině ve tmě,
sny se ztrácí, víno došlo,
chtěl bych zmizet na dobro,
neznámo kam - vypařit se navždy,
nebaví mě hry na lži a pravdy.


Skvěle, múza není - nenapíšu nic kvalitního, takže se jdu věnovat hraní her - aspoň tam jsem něčím.

Kdo je Donald Black?

16. února 2017 v 22:27 | Donald Black
Já jsem Donald Black.

Nemám víno

16. února 2017 v 22:20 | Donald Black
Ano, čtete správně. Nemám víno. A je to celkem na píču - povím vám proč.
Protože, když máte víno, teda alespoň jednu a půl lahve v sobě, jste vlastně Bůh. Nebo se aspoň tak cítíte.
Sakra. Jak dneska usnu? Bez chlastu. Vždyť to ani neumim.
V kuchyni mám úschovnu s asi 50 lahvemi od bílého - prase.
Na píču je taky to, že když nemáte víno - musíte myslet na totální hovna (jako já) a pak je vám vlastně taky docela na hovno - myslim ze světa, z lidí a tak, aspoň já to tak mam.
Na píču je, že když nepiju, tak nemám vlastně vůbec fantazii a neumim psát. Píše se mi strašně blbě a přijdu si jako kretén.
Jsem sprostej, protože nemam víno.
Jo a jakože 'PS' bych chtěl velice poděkovat někomu, kdo si (asi?) přečetl některé z mých příspěvků, těší mě, že teď někde někdo na světě existuje s vědomím, že žije troska, jako jsem já. Díky.

S láskou - Váš (bílý) Donald Black.

Kid Cudi - ILLusions

16. února 2017 v 22:13 | Donald Black
Jo, iluze jsou skvělá věc. A proto si poslechněte povinně tuto boží skladbu ILLusions od ještě víc božího Scottyho.


Cítím se jak sračka

14. února 2017 v 23:11 | Donald Black
Je jedenáct v noci. Vstávám v pět ráno. Nechce se mi spát. Je mi na hovno. Cítím se jako sračka. Odpad. Cítím se sám, zkurveně sám. Ten pocit mě užírá. Ani s nikým být nechci, nechci někomu dalšímu kazit život. Já jsem ta zkáza, to zlo, to špatné. Chtěl bych se vypařit, zmizet, navždy, aby o mně nikdo nevěděl. Nesnáším se.
Byl jsem u dědy na večeři a koukal jsem na své osmileté já na fotkách z dětství. Co se stalo tomu hyperaktivnímu, usměvavému klukovi se štěstím, které mu září z očí? Chtělo se mi brečet, ale nemohl jsem. Vlastně jsem už dva roky neuronil ani slzu, prostě to nejde, jsem emocionálně hodně plochej, vlastně necítím nic, jenom marnost a zmatek.
Chtěl bych vymazat všechno z hlavy, abych nebyl totální kretén s absolutním nezájmem k čemukoliv.
Baví mě snad jen projebávat peníze. Zas jsem prakticky bez peněz, klasicky. Jsem nemocnej a blbej, tupej a neměl bych vůbec mezi normální lidi, kteří si zaslouží štěstí a radost, já to nejsem ani náhodou.
Celý dny jsem zavřenej doma. Sám. Ani nikam chodit nechci, prostě je mi asi nejlíp, když spím. Což bude dneska zázrak, jestli vůbec usnu.
Co mě tak může zachránit? Měl bych se nad sebou zamyslet? Vždyť já o to nemám asi ani zájem.
Nevím, co v životě chci. Nevím, co bych chtěl dělat, jsem prostě nepoužitelnej a hloupej.
Kdyby někdo četl tenhle blog, musel by si klepat na čelo, co tady píše za ztracenýho a bezcennýho idiota. Pardon, ale musím to ventilovat alespoň nějak, když už to nechci sdělovat někomu kolem sebe.
Cítím se jak sračka.

Kam dál